.JPG "Kronplatz_(11).JPG")
Splnil se nám sen. Když jsme dojeli do San Vigilia, ubytovali se a z balkónu koukali na zasněžené štíty hor, řekl jsem si v duchu jako Tlouštík v Rychlých Šípech: ,,Bijte si mne, mučte si mne, krmte si mně chlebovou polívkou, stejně jsem nejšťastnější člověk na světě, uvidím Giro d'Italia!“
Po první noci na alpském vzduchu jsme vstali časně a s výhledem na Kronplatz posnídali, krátce se projeli na kolech po okolí a autem jsme se přesunuli pod legendární kopec Monte Zoncolan, kde byl dojezd etapy. Těšili jsme se, jak si ho vyjedeme, těšili, protože jsme netušili, co tohle desetikilometrové stoupání obnáší.
Po kilometru jsme míjeli Ďábla (fanouška s vidlemi), zatím jsme ho viděli jen v televizi. Fanoušci podél trati nás hnali vpřed, už z nás kapal pot, vychvalované krásné počasí se měnilo v pekelné. Nevěřili jsme, že stoupání je stále prudší a delší. Zážitek to byl tak krásný a zároveň strašný, že jsem nevěděl, jestli si mám přát jeho konec nebo si ho užívat co nejdéle.
Jeli jsme na horských kolech, což byla vzhledem k převodům asi výhoda, zjistili jsme ale, že doteď, u nás, na Mallorce či Korsice, jsme jezdili jen po rovinách. Kašpárek se ukázal jako velmi těžký převod, s nasazením života jsme se přesto vydrápali až asi 200 metrů pod cíl, kam už nás pořadatelé nepustili. Odměnou nám byla atmosféra dojezdu, nádhera.
Druhý den mělo Giro volno, my jsme vyjeli do přírodního parku Fanes, obdivovali nádherné přírodní scenérie a vyjeli si bikerskou trasou, serpentinami prokousanými ve skalách do dvou tisíc m.n.m. Dojeli jsme až k horské chatě Rifugio Hute, kde nás zastavil sníh. Co jsme ten den zažili se nedá vyprávět.
V úterý konečně nadešel zlatý hřeb zájezdu. Časovka na Kronplatz. Kvůli uzavření trati nás opět čekal brzký budíček, od cíle v ,,naší“ vesničce San Vigilio de Marebe jsme vyjeli na trať. Serpentinami zařezanými v alpských loukách to ještě šlo jet docela dobře, ale na pátém kilometru nás zastavila uzavírka. Po krátké poradě, kapučinu a pokecu s krajany jsme museli lesem proniknout za pořadateli hlídaný bod a vydali jsme se se dál.
Tam už trasu nikdo nehlídal a i pořadatelé a policie které jsme potkávali zřejmě uvažovali v duchu: vaše volba, sebevrazi. Malá silnička se začala zvedat, ale po zkušenostech ze Zoncolanu jsme už čekali všechno. Po menší odpočinkové rovince asi 3 kilometry před cílem na nás nasadili tři hupy od 20ti do 24 procent. Cíl už byl na dohled, ale přesto to byly nejdelší 2 kilometry v životě.
Diváci kolem trati, krátící si čekání na hlavní pořad, si vychutnávali předfilm a čekali na výkony ochotníků. Ale pokud člověk bojoval a nevzdal to, podpořili ho obrovským povzbuzováním. To naštěstí potkalo i nás, vydrápali jsme se až do cíle čestně v sedle. Nahoře jsme měli čas na pohodu, pivo, víno a dobroty, ale Karel si zvolil ještě sjezd Silvestra a výšlap zpět. S Michalem jsme se zatím spálili na slunci. Karel se vrátil dost vyčerpaný, dal vlastně celý kopec znovu terénem a nevzal si jídlo.
Snědl vše co bylo v dosahu a pak jsme konečně šli fandit světové špičce v krásném, bláznivém a bolavém sportu jménem cyklistika. Jak se fandí v Itálii se taky nedá vyprávět, doporučuji všem přátelům cyklistiky si dopřát tento mimořádný zážitek.
