Nenechte si ujít! Srpnový Peloton je v prodeji

Jak jsem (ne)dělal rozhovor s Armstrongem

„Lanci, můžeš na slovíčko?“ „Hi five! Jasně, kámo, jak je?“ To by byl ideální začátek rozhovoru s Lancem Armstrongem. Nakolik je ale obvyklý? To vysvětlí definice ideálu. Jednou mi kamarádka poslala e-mail, kde – právě v dokonalém světě – uhnula dvojčata World Trade Centra na ně mířícím letadlům. Zhruba asi taková je pravděpodobnost snadné dostupnosti Lance Armstronga na Tour de France.

Má pud sebezáchovy, musí se skrývat. Věděl to od začátku, na rozdíl od dalších lidí okolo. Mezi závodění Lance Armstronga na Tour de France se vešlo 1441 dnů. Což při startu v Monaku málem resultovalo ve zhruba patnáct ušlapaných žurnalistů.

I ti se v průběhu let na Tour prostřídali, málokdo vleze do Velké smyčky a zůstane v ní nepřetržitě řadu let. Stejně jako už není Discovery Channel, ale Astana, jiný je i tiskový mluvčí týmu. A podobně se mění i tým organizátorů. Proč tak dlouhé entrée? Jako vysvětlení toho, že většina zapomněla, jaké to je, když na Tour přijede Lance Armstrong...

„Jauvajs! Ty vole, co blbneš?!“ to první jsem zařval, to druhé si pomyslel, když mě kolega z L’Équipe.tv majznul kamerou do hlavy
„Mám já tohle zapotřebí?“ přemítal jsem, když se na mě doslova nalepil upocený Němec z ARD – nutno podotknout, že ani on neměl z našeho kontaktu líbezný zážitek, bylo to spíše cosi vynuceného.

„Tak tebe, holka, taky lituju. Ale kdyby ses aspoň mačkala na mě...,“ říkal jsem si v duchu při pohledu na drobnou kolegyni z francouzského rádia RTL stojící na jedné noze (těžko na své) vedle mě a taky lisovanou davem Lancechtivých žurnalistů.

„Paráda, přišel jsem o 'kočičku' hned první den. No, snad pak aspoň budou hlasy pana Velkomožného,“ blesklo mi hlavou ve chvíli, kdy jeden z pořadatelů posbíral asi 25 mikrofonů od všech televizí a rádií (včetně mého nahrávadla s úžasně chlupatým windschutzem) s tím, že je dá Armstrongovi před ústa, sotva ten se vyjede na válcích a pak vyleze z týmového autobusu.

„To si děláš pr…!“ – první myšlenka ve chvíli, kdy se onen výběrčí pobledlý prodral skrz zmiňovaný dav a vrátil všechna zařízení zrovna ve chvíli, kdy Lance skutečně sestoupil a jal se pronést pár slov.
„Nemůžete to nějak lépe zorganizovat?“

„To je jako fór?!“ Tolik konverzace s totálně propoceným a strhaným organizátorem po odvolání marného lovu.

Stalo se v Monaku, 4. července odpoledne, kdy se na půl metru tísnily desítky novinářů čekajících na pocity sedmkrát žlutého závodníka, který se po letech vrátil na Tour.

Po tomto zážitku jsem vzdal pokusy o natočení autentických hlasů Lance Armstronga na letošní Tour de France. Ano, milí posluchači, jsem pro vás ochoten udělat hodně, ale zase „vocamcaď pocamcaď“. Jenom jsem netušil, jestli podobné vysvětlení pochopí i někdo u mě v práci.

„Lance Armstrong in English, Alberto Contador, Espaňol, Johan Bruyneel –French, English, Dutch!“ Na tento jeho pokřik (případně různě modifikovaný) a na notebook mluvčího Astany čekaly denně stovky žurnalistů v tiskovém centru. Tam sbíraly myšlenky favoritů i velké světové agentury. To byl většinou hlavní zdroj, díky kterému jste věděli, co si kdo ze zmiňovaných po etapě myslí. A bylo to skoro každý den.

„Nééé, už nechcííí!“ ano, člověk si může sugerovat, že je mu fakt jedno, když jednou prostě Armstronga nepošle. Ale kdybych to dotáhl k dokonalosti po týmové časovce, rovnou bych dobrovolně podepsal výpověď pro totální ztrátu novinářské cti, soudnosti a bůh ví, čeho všeho ještě a hledal klid třeba jako pastevec ovcí na horách.
Tlačenice z prvního dne se dočkala pro velký úspěch reprízy. Jen se dvěma rozdíly. Tentokráte u camperu Astany a za asistence uniformované police nationale, gendermerie i policistů v civilu jen se svítivě růžovými pákami na rukách, kteří umožnili celému týmu jet po utření potu na vyhlášení vítězů. A slitoval se i Lance Armstrong. Přišel totiž mezi novináře do relativně klidné a velké mix-zóny!

18:05 „Zůstaň ještě chvíli u těch televizí, prosím. Nechoď do kóje rozhlasáků,“ skoro jsem se modlil, aby to Armstrongovi trvalo déle.
18:06 „Putaine! Už by sem moh‘ přijít, v půl začínáme s programem po Tour!“ slova francouzského kolegy k témuž.
18:07 „Co to je za vysmátýho prcka? Už jsem ho někde viděl…,“ šrotovalo mi v hlavě. Až později jsem se dozvěděl, že se v Montpellier ukázal i hollywoodský herec Ben Stiller.
18:08 Lance přichází, netrpělivý Francouz se ptá...
18:09:15 „Není pro Astanu na druhou stranu dobře, že žlutý dres o kousek nemáte? Nemusíte ho bránit, ušetříte síly,“ ptám se na něco jedinkrát za první polovinu Tour přímo Lance Armstronga.
18:09:30 Armstrong odpovídá, cítím, jak mi k kapse vrní telefon.
18:09:51 Mačkám na mobilu zelené tlačítko: „Radiožurnál, dobrý večer, jste tam?“ „Doufám“ „Fajn, tak za 15 sekund do zpráv, jo?“
19:22 Odesílám z počítače sestříhaný, přeložený, předabovaný a poslepovaný „rozhovor“ s Lancem Armstrongem do Sportžurnálu, který vysíláme od sedmi do osmi večer. I když jsou v televizi zrovna zprávy, nemá cenu ho silážovat na ráno. To chce „prodat“ hned.

Není snadné Lance Armstronga na Tour de France chytit. Velký rozhovor s ním pořídíte jenom v případě, že jste z France Televisions. Menší jenom tehdy, když máte obrovské štěstí před startem etapy. Ale na rozdíl od Gira s novináři komunikoval. Nežil za zdí.

Tomáš Kohout, ČRo 1 – Radiožurnál
Celou reportáž najdete v srpnovém Pelotonu