Jens Voigt: V paměti mi chybí 30 minut života
Dříč i útočník. Skvělý parťák, výborný člověk a nekompromisní bojovník proti dopingu. Německý cyklista Jens Voigt patří v profipelotonu k nejoblíbenějším. Nechybělo však mnoho a letos z něj mohl nadobro zmizet. Umanul si však, že ani brutální pád ho neodradí.
Sejdeme se k rozhovoru v sobotu v 9.00 v brněnském hotelu. Tak zněla naše dohoda.
Jens Voigt měl být hostem veletrhu Bike Brno.
Nakonec přiletět nemohl. Místo sebe poslal omluvu, telefonní číslo a vzkaz: „Zavolejte mi, rozhovor určitě uděláme.“
Takřka tři čtvrtě hodiny jsem si potom po telefonu povídal s mužem, který platí za sympaťáka pelotonu. A jenž letos vstal z mrtvých...
Do cíle 16. etapy Tour tehdy chybělo 25 kilometrů, Voigt se ve vedoucí skupině řítil z Malého Bernardu, když na terénní vlně ztratil kontrolu nad svým předním kolem. Smyk, pád, hrůza. V rychlosti 80 kilometrů za hodinu narazil hlavou do asfaltu, zalila ho krev, málem jej přejela doprovodná motorka. „Pohlédl jsem na něj a viděl jsem jen zkrvavený obličej a zavřené oči. Měl jsem strach,“ líčil motocyklista, jedoucí bezprostředně za ním. Mnozí se obávali temných zpráv, zatímco Voigta odváželi na jednotku intenzivní péče v Grenoblu.
Později mohl říci: „Měl jsem štěstí v neštěstí.“
Vyvázl „jen“ s těžkým otřesem mozku, kde se mu udělala krevní sraženina, se zlomeninami lícní kosti a čelisti, kterou mu při operaci museli zpevnit titanovou destičkou, a s hlubokými tržnými ranami po těle. Na pravé ruce mu chyběl kus svalu, lékaři se obávali i o jeho pravé oko.
Šest týdnů nesměl sednout na kolo. Ale už 48 dní poté startoval v dresu své stáje Saxo Bank v závodě Kolem Missouri. Jens Voigt byl zpět! Byl to zázrak?
Pád Jense Voigta
Německá média psala o Comebacku roku. Měl jste podobné pocity?
Víte, ten pád na Tour vypadal velmi zle. Byl drsný a nebezpečný. Ale naštěstí jsem sám sebe při něm příliš neponičil. Na šest týdnů mi doktor zakázal dělat cokoliv. Řekl mi: Šlo o těžký pád na hlavu, byl jsi v bezvědomí, takže teď žádný sport, žádná cyklistika, žádný spinning, nic. Po těch šesti týdnech jsem pomalu začal znovu trénovat. Nejprve na klinice, kde doktor hlídal, jestli není něco špatně. Potom doma a nakonec jsem se vrátil na silnici.
V minulosti jste říkal: Snažím se neustále si udržovat pozitivní mysl. Pomáhalo to i při rehabilitaci?
Rozhodně. Nikdy jsem nepochyboval, ani na vteřinu, že se vrátím. Je mi 38 let a někdo si možná myslel, že to je konec mé kariéry. Jenže já nechtěl, aby poslední vzpomínkou mé kariéry byl pád.
Pokud však vím, chtěl jste po sezoně skončit, ne?
Ne ne, to byla mylná informace. Nemínil jsem odejít. Stále jsem se cítil na kole dost čerstvý a šťastný. Miluji tento sport, chci s ním zažít víc.
Třeba oslavit v barvách Saxo Banku triumf Andyho Schlecka na Tour? To by byl ideální scénář pro konec kariéry?
Dokonalý! Navíc: Já osobně chci zažít ještě jednu Tour, kterou dojedu až do cíle v Paříži místo toho, abych ji skončil v nemocnici ve střední Francii. V podobě Andyho máme vynikajícího lídra, schopného Tour vyhrát. I když si uvědomuji, že Contador je dnes jen těžko k poražení. Contador je kompletním cyklistou, nesmírně silným v horách i v časovkách. S ním to budeme mít obzvlášť těžké.
Je Andy Schleck nejkvalitnějším týmovým kolegou, jakého jste za kariéru zažil?
Jsem v tomhle byznysu spoustu let. Už když jsem začínal, měl jsem vedle sebe Chrise Boardmana, vynikajícího časovkáře. Nebo Frederika Moncassina, skvělého sprintera. A spoustu dalších. Teď máme Andyho, Franka Schlecka, Cancellaru, novou generaci, jiné typy jezdců. Těžko porovnávat různé generace.
Vraťme se k vašemu dramatickému pádu na Tour. Četl jsem, že jste po něm nepoznával ani vlastní rodinu.
Ne, ani to není pravda. Pád se mi přihodil kolem čtvrté odpoledne. A už v deset večer jsem po první operaci mohl zavolat rodině. Ale je fakt, že v prvních chvílích jsme nevěděli, jak závažná má zranění budou. Věděli jsme jen: O.K., přežiju. A nebudu snad na vozíku. Jenže nikdo mi nedokázal hned říci, jestli budu znovu schopný napsat své vlastní jméno, znovu chodit, nebo znovu sportovat. Nikdo mě nemohl ujistit: Budeš zase stoprocentně zdravý. Nebyla to jednoduchá situace. Neměl jsem nad ní kontrolu. Musel jsem jen pozitivně myslet a nasměrovat veškerou svoji energii k uzdravení, ale nic jsem neměl garantováno.
Co si nyní pamatujete z pádu? Stále nic? Nebo jste si na všechno vzpomněl?
Pořád nic. Nic z toho, jak se ten pád přihodil. V paměti mi chybí 30 minut mého života.
Celý rozhovor najdete v prosincovém Pelotonu.