Absolvent vysoké cyklistické
Dravec, který sklízel, sklízí a bude sklízet kritiku kvůli agresivnímu stylu závodění. Tvrdý bojovník, jenž jde na hranu a dokáže poslat k zemi zrovna tak sebe jako soupeře. Jenže tohle všechno se dá také shrnout pod termín Závodník. Závodník s velkým „Z“. A tím Martin Zlámalík byl, je a bude. Ať už to bylo v cyklokrosovém týmu Author, na amatérských závodech v době nucené pauzy nebo v týmu Prodoli a nyní nově v jedničce na českém bikovém poli – stáji Volvo Auto Hase.
V něčem se změnil, v něčem zůstal stejný. Do první kategorie patří překvapující klid a rozvaha. Do té druhé štěstí na lidi kolem sebe. Za kamaráda má maratonce Ivana Rybaříka, za osobního kouče reprezentačního trenéra cyklokrosařů Petra Kloučka, za týmového manažera Jiřího Ženíška, který se snaží v Auto Hase vytvořit profesionální systém, jaký nemá v Česku obdoby a za airbrushového „guru“ člověka, jenž stříkal mimo jiné masky našim hokejovým gólmanům v Naganu, a jehož design hokejových přileb byl v rámci NHL dvakrát vyhlášený jako vůbec nejvydařenější.
Vítejte na prahu bikové sezony 2009. Příprava bývá tvrdá a dlouhá, cyklisté nadržení na závody. Vy jste navíc vyměnil dres a zamířil do snad nejambicioznějšího týmu současnosti Auto Hase. Těšíte se?
Řekl bych, že jsem na závodění také nadržený... (usměje se) Je to obrovská výzva. Když to řeknu blbě, tak všechno co jsem dokázal, jsem dokázal v Táboře na mé domácí trati. A i když se buduje nová, je to pořád doma. Cítím velkou šanci a nechci ji nechat ležet ladem. Za mého cyklistického působení už nikdo do Tábora další mistrovství světa nedostane. To je takové moje proroctví.
Počkejte chvíli. Začali jsme vstupem do sezony horských kol a vy už jste v lednu 2010, kdy je na programu cyklokrosový světový šampionát.
Celý rok je příprava na Tábor. Všechny závody, působení přes léto. Samozřejmě, že nevypustím závod, ale někde vzadu v hlavě mám uloženo, že je to trénink a cyklokrosová sezona začne později. Mistrovství světa v Táboře je tím nejvyšším vrcholem.
Nepere se to ve vás trošku?
Myslím, že ne. Cyklistika je jen jedna.
Říká se to. Myslel jsem ale spíš, jestli se to ve vás nepere kvůli motivaci a bikovým výsledkům. Vždyť i horská kola mají své vrcholy.
Když závodím, tak závodím, to je pravda. Ale v podstatě to neřeším. S manažerem týmu jsem domluvený, že budu mít uzpůsobený program, že budu mít v létě volno, aby byla cyklokrosová sezona stoprocentní. Nechci říct, že v Auto Hase funguji do počtu, to určitě ne, ale budeme mít nejspíš strategii, že si budeme pomáhat. Jsme čtyři eliťáci a sponzor chce úspěchy, hlavně na Kole pro život. Takže si budeme pomáhat s tempem, budeme na sebe makat. Trochu jako na silnici. Nikdo to zatím v terénu nezkusil, jsem však přesvědčený, že to bude možné.
Chápu správně, že tedy budete takovým bikovým domestikem?
Pokaždé to nebude takhle nalajnované. Určitě také pojedeme nějaké půlmaratony a tam bych měl zase já fungovat jako jednička, protože je mi to jako cyklokrosaři nejbližší.
Jak se slučuje pomáhání kolegům s vaší charakteristikou? Jste dříč a navíc závodník každým coulem.
Nějak ses tím poperu. (směje se) Vyznávám teorii, že závodníci mají závodit. Už v juniorech, když jsme startovali s chlapi, mi říkali, abych jel první kolo naplno s těmi nejlepšími. Příště vydržíš dvě, pak tři a nakonec celý závod, povídali mi. Na svěťáku v St. Wendelu jsem byl jako totální outsider, jako pětka – poslední nominovaný z Čechů, prvoročák v elitě, a já prostě jel vepředu, a když jsem viděl, jak Sven Nijs s otevřenou hubou kouká, jak mu nějaký Zlámalík nastupuje... Chci závodit a dělat závod. To mě baví a taky mi to dodává sebedůvěru.
Potkáváte v Česku víc cyklistů s touhle filozofií?
(smích) Podobných filozofů je hodně, ale ono to chce zvednout zadek a to už není tak jednoduché. Je to dáno naší povahou. Jsme takový vyčůraný švejkovský národ. Nechce se nám dřít od začátku, snažíme se, aby to moc nebolelo. Proto možná nejsme úspěšní. Když vyjedeme do světa, tam se závodí od prvního kilometru. Proto je srovnání naší silniční cyklistiky s tou světovou hodně pokulhávající. Vždyť třeba takové Roubaix! Díval jsem se letos a to je prostě nádhera! To je přesně to, o čem mluvím. Takhle se má závodit!
Celý rozhovor najdete v květnovém Pelotonu