Ve světovém pelotonu handicapovaných cyklistů je naprostou anomálií. Zdaleka není nejstarší, ale letos si odkroutil již svou devatenáctou sezónu, k tomu zaokrouhlil počet medailí z vrcholných akcí na dvacet. I přesto byl na dva roky vyřazen z reprezentace! Proč? Jak vlastně vypadá cyklistika pro handicapované, kde jsou úskalí tohoto sportu, tom všem se dočtete v rozhovoru s pětinásobným paralympionikem Michalem Starkem.
I přes váš handicap jste už v útlém věku začal sportovat. Dříve než cyklistice jste se však věnoval sjezdovému lyžování, je to tak?
Ano, v podstatě od nějakých devíti let jsem se začal věnovat lyžování, nejprve samozřejmě na bázi rekreační, ale postupem času jsem více a více směřoval ke sportu na vrcholové úrovni. Prošel jsem několika oddíly a nejúspěšnější období zažil začátkem devadesátých let, v té době jednom z nejvýznamnějších oddílů u nás, Solido Sportu Liberec. Zde jsem se jako jediný handicapovaný sportovec připravoval spolu s nadějemi českého lyžování, které se v současnosti prosazují na světové úrovni. Za všechny bych zmínil Tomáše Krause (jeden z nejlepších světových skikrosařů) a dále sourozence Borka a Petru Zakouřilovi.
Jakým způsobem jste se dostal od zimního sportu lyžování k cyklistice?
Vzhledem k našim klimatickým podmínkám pro mě byla cyklistika základním stavebním kamenem v mezisezónní průpravě. Ale ten zásadní zlom začal až v roce 1990. Tehdy jsem se setkal s jedním rakouským trenérem a on ve mně zřejmě viděl budoucího nadějného cyklistu. Já tehdy jezdil na takovém starším, obyčejném kole, ale on mi půjčil na tu dobu naprosto perfektní stroj. Následně jsem obdržel přátelskou pozvánku od rakouské federace na cyklistické závody pro handicapované sportovce. Z čiré ješitnosti jsem pozvání přijal. Při prvním z víkendových závodů jsem roztrhl přehazovačku a druhý den jsem na opraveném kole závod vyhrál! To byl takový první impuls, že bych v tomto sportu mohl být úspěšný.
A co nějaké další impulsy? Kvůli jednomu vyhranému závodu jste asi dlouhou lyžařskou kariéru neopustil, že?
To samozřejmě ne. Od toho roku 1990 jsem provozoval souběžně lyžování i cyklistiku. Hned o rok později jsem získal svou první medaili na ME a následně jsem byl nominován na Paralympiádu do Barcelony, kde jsem skončil pátý. V roce 1994 jsem se stal nejúspěšnějším cyklistou MS v Belgii se třemi medailemi, včetně titulu mistra světa v časovce jednotlivců. Ve stejném roce jsem absolvoval také zimní Paralympiádu v Lillehameru a právě od tohoto roku jsem se rozhodl věnovat jen cyklistice.
Podívejme se trochu podrobněji na cyklistiku pro handicapované. Přestože ji má asi poměrně hodně lidí v povědomí, zcela se v ní nevyzná. Existují nějaké kategorie, do kterých sportovci spadají?
V současnosti existuje celkem sedm kategorií v dráhové a dvanáct kategorií v silniční cyklistice. Pro tělesně postižené jsou to čtyři kategorie, další dvě patří spastikům a jedna kategorie je pro zrakově postižené. Na silnici je to potom rozšířené o handcykly a tricykly.
Od následující sezóny nastane revoluční změna v systému kategorii. Bude se více přihlížet k funkčnímu omezení cyklisty podle jeho handicapu. Kategorie tělesně a spasticky postižených stojících cyklistů budou sloučeni do pěti nových kategorií C1-5.
V jaké kategorii závodíte vy?
Označení mé kategorie je LC 3. Tato zkratka označuje cyklisty se zdravotním postižením pohybového aparátu a číslice značí míru handicapu. Zjednodušeně řečeno - LC1 jako nejlehčí a LC4 jako nejtěžší kategorie. Do této skupiny jsem měl patřit vzhledem k mému jasnému handicapu (nadkolení amputace) už napořád. Změna se bude týkat i mě a od příštího roku budu jezdit v kategorii jiné.
Vy jste během své dlouhé kariéry zažil poměrně mnoho. Dokázal byste zhodnotit vývoj paralympijského sportu, především potom cyklistiky u nás?
Ten vývoj byl poměrně dlouhý a velmi progresivní. Myslím, že zásadní změnou bylo propojení paralympismu v systému organizování Olympijských, resp. Paralympijských her. Legendární předseda Olympijského výboru Juan Antonio Samaranch prosadil jedinečnost pořadatelství a počínaje Olympiádou v Soulu v roce 1988 se pořádají Paralympijské hry na stejném místě jako hry Olympijské. Tímto počinem nabylo paralympijské hnutí na prestiži a paralympijský sport se stává čím dále více profesionálním. A to se všemi klady i zápory. Další důležitým trendem je začleňování některých paralympijských sportů do Mezinárodních struktur pro nepostižené sportovce. Domnívám se, že průkopníkem se stala právě paralympijská cyklistika, která se po letech těsné kooperace stala právoplatným členem UCI už v roce 2006. Paralympijská cyklistika u nás urazila také pěkný kus cesty. Na Paralympiádě v Soulu startoval jediný náš cyklista a vlastně i jediný sportovec Pepa Lachman a v Pekingu to bylo již cyklistů osm. Můžeme být skutečně pyšní na to, že patříme mezi cyklistické paralympijské velmoci.
Jak je to se spoluprácí s Českým svazem cyklistiky?
Po přijetí paralympijské cyklistiky do UCI jsme byli začleněni i do Českého svazu cyklistiky a jako ostatní cyklistické discipliny, tak i my jako handicapovaní cyklisté máme ve struktuře svazu cyklistiky svojí komisi. Svaz podporuje cyklistiku pro handicapované podobně jako další disciplíny. Lépe řečeno vytváří podmínky. Důležitým aspektem je například to, že můžeme jako reprezentanti zdarma využívat velodrom v Motole. Doposud se lišíme od ostatních disciplin tím, že financování sportu se odehrává především přes Paralympijský výbor a jednotlivé svazy podle postižení.
Jak je to s domácí reprezentací pro handicopavané?
V Česku máme jakýsi širší a užší reprezentační kádr. Ten širší se účastní především mezinárodních závodů a Evropského poháru, užší navíc Světového poháru a vrcholných šampionátů. Celkem se jedná přibližně o dvanáct sportovců.
A jak je to se závody pro handicapované u nás? Existuje například nějaký „český pohár“?
V letošním roce se konal Český pohár pro spasticky postižené cyklisty a extra pohár měly i tandemy, tedy zrakově postižení. Pro tyto dvě skupiny se uspořádalo i Mistrovství republiky na silnici. Těchto závodů se sporadicky účastnili i tělesně postižení. Já jsem kupříkladu startoval na MČR spastiků. Na příští rok je kromě Českého poháru naplánován i mistrovský závod společný pro všechny handicapy. Dokonce jsme se dostali i mezi závody 1. kategorie a bude se u nás konat v rámci Cyklovarů Evropský pohár! Značnou část sezóny tvoří, ale starty v zahraničí, kde mohu měřit síly s nejlepšími závodníky ve své kategorii.
V roce 2003 jsme ale v Česku měli také evropské mistrovství, je to tak?
Ano, tehdy to bylo v Praze na Třebešíně, kde se závodilo na dráze a potom v Teplicích, kde se odehrávaly silniční závody. Tehdy se zde sjela velmi kvalitní konkurence z celého světa, neboť se v té době konaly ME jako otevřené šampionáty, což bylo trochu netypické. V současnosti už jsme přebraly trend UCI a každý rok by se měl pořádat pouze světový šampionát.
Zaměřme se teď trochu na vaši přípravu. Jak vlastně vypadá jedna taková vaše sezóna?
V podstatě se to příliš neliší od programu klasického silničáře. Jediným rozdílem je to, že naše závody začínají v dubnu. Absolvuji tak zimní objemovou přípravu, zakončenou soustředěním na Mallorce. Jakýsi start sezóny absolvuji už druhým rokem v Baskicku, kde se jezdí během dvou týdnů etapový závod pro handicapované. Poté už absolvuji závody ať už doma či v zahraničí, nejčastěji potom závody Evropského a Světového poháru. No a vrcholem sezóny je potom buď MS či Paralympiáda. Já si navíc sezónu prodlužuji dráhou, takže končím až někdy v listopadu.
Nyní máte vlastně posezónní odpočinek. Dokázal byste charakterizovat svou uplynulou sezónu pomocí čísel?
Můj letošní celkový objem činí něco okolo devatenácti tisíc najetých kilometrů. Absolvoval jsem 63 závodů a z toho je 11 na dráze.
Jaké závody absolvujete na domácí půdě?
Doma jezdím takzvané „přípravné“ závody. Ještě v minulých letech jsem startoval především na závodech středočeského U.A.C.u, ale letos jsme se s mým trenérem Jožkou Kratinou dohodli na tom, že budu absolvovat závody Českého poháru. Ovšem s muži ani juniory by to pro mě nemělo smysl, takže mám vyjednanou výjimku a soupeřím s kadety. Jejich závody jsou pro mě i svou délkou ideální.
Co všechno jste vlastně schopen se svým handicapem absolvovat? Jak dlouhé závody vám vyhovují? Omezuje vás nějak váš handicap právě třeba při silničních závodech, kde je třeba reagovat na situaci, někdy třeba i zcela zastavit?
Co se týče silničních závodů, tak žádné omezení po technické stránce necítím. Skutečně nemám problém kdekoliv a kdykoliv zastavit, v případě pádu třeba i seskočit a znovu se rozjet. Možná v počátcích mé kariéry jsem některé věci ne až tak skvěle zvládal, ale s přibývajícími zkušenostmi je to stále lepší. Co se týče typu závodů, jezdím časovky, kritéria, závody s hromadným startem a absolvoval jsem i několikrát maraton Krále Šumavy. Jediné co mě omezuje je můj jednonohý pohon, který mě někdy limituje v nástupech a cílových spurtech. Naše závody mají délku kolem šedesáti až sedmdesáti kilometrů, já osobně jsem kvalitně schopen jezdit řekněme do stovky kilometrů.
Vraťme se ještě k vámi zmiňovanému závodu Okolo Baskicka. Říkal jste, že se jedná o čtrnáctidenní etapový závod, je to tak?
Závod se koná sice čtrnáct dní, ale rozhodně to není tak, že bychom odjeli nějakých dvanáct náročných etap. První část je tzv. Handicap de Challenge ve francouzké části Baskicka u města Bayonne, která se skládala ze dvou silničních závodů a jedné časovky. Už zde se mi poměrně dařilo a tak jsem se těšil na druhou část ve Španělsku. Mezi tím se však jeli ještě vložené závody, kterých jsem se také zúčastnil. Následné čtyři etapy vypadaly následovně: jela se opět časovka a tři silniční etapy. V té poslední jsme potom startovali všichni najednou bez rozdílu kategorie. To potom zcela mění „pravidla hry“. Úplně stranou jde taktika a každý z naší kategorie ,,jednonožců“ se snaží uviset s těmi nejlepšími z jiných kategorií. Mě se to povedlo a v cíli jsem vyhrál spurt nad Francouzem Bahierem ze své kategorie, který jako jediný vydržel se mnou. Nakonec jsem tento etapák celkově vyhrál a zúročil tak zimní přípravu.
Jaké typy závodů vám vlastně nejvíce vyhovují? Charakterizoval by jste se spíše jako sprinter, vrchař, časovkář?
To je poměrně těžké, řekl bych, že jsem jen velmi těžko zaškatulkovatelný. Pokud to vezmu z pohledu úspěšnosti, nejvíce se mi daří v časovce a stíhačce. Rozhodně nejraději mám závody s hromadným startem, kde mohu využít svých zkušeností a jedná se o kontaktní typ závodu. No a kopce, když se na mě kdokoliv podívá, rozhodně by mě nepovažoval za nějakého excelentního vrchaře. Přesto jsem ve své kategorii řekl bych druhý nejlepší na světě.
No a abych odpověděl úplně, mojí neoblíbenou disciplinou je týmový sprint. Dříve jsem jezdil vždy první úsek, ale naštěstí se teď za mě našel lepší. Je to Tomáš Kvasnička a jezdí tuto disciplínu opravdu dobře.
Pokuste se vybrat několik výsledků, které jsou pro vás nejdůležitější a kterých si hodně ceníte.
Jsem samozřejmě rád za každý úspěch. Velmi rád vzpomínám na své první MS v Belgii, kde jsem získal celou sadu medailí a stal se tak nejúspěšnějším závodníkem celého šampionátu. Hodně si cením také stříbra z časovky v Aigle (2006). Letos mě velmi potěšilo prvenství v Baskicku a také bronz z Manchesteru.
Během své kariéry jste absolvoval také starty na Paralympijských hrách. Jak na tyto zážitky vzpomínáte?
Je to tak, během své kariéry jsem byl na jedné zimní (Lillehamer 1994) a čtyřech letních Hrách. Předem musím říci, že závody pod pěti kruhy jsou pro mě snad zakleté. Můj první start byl v Barceloně, kde jsem po pádu skončil na páté příčce. Následně v Atlantě to byly opět páté příčky, v silničním závodě i v dráhovém omniu. V Sydney jsem získal první medaili, když jsem obsadil třetí místo ve stíhacím závodě na 4 km. Mojí poslední Paralympiádou byly Atény, kde jsem se vrátil ke svým tradičním pátým místům.
Zatím poslední Paralympiády v čínském Pekingu jste se však nezúčastnil, ne však z výkonnostních důvodů. V roce 2007 jste byl vyřazen z reprezentace a následně tak i přišel o Peking. Vysvětlil by jste tuto situaci.
Ono je to poměrně složité a těžko jednoduše vysvětlitelné. Celá kauza byla zpolitizována Byl jsem členem Českého svazu tělesně postižených sportovců (ČSTPS) a členem jeho výboru, který vznesl jistou kritiku Paralympijského výboru a přišel s nápady na jeho modernizaci. Celý rozpor vyústil v moment, kdy byl ČSTPS postaven mimo veškeré struktury Paralympijské i sportu handicapovaných vůbec. Já jsem byl jako tzv.sportovec nezařazeného svazu postaven mimo reprezentaci. Situace nakonec eskalovala mojí neúčastí na MS v roce 2007. V následujícím roce mi za neoprávněný start v reprezentačním dresu na EP na Krétě byla na měsíc odebrána cyklistická licence. Tím jsem přišel o poslední tři závody Evropského poháru, jehož jsem byl lídrem a v konečném hodnocení skončil o dva body na druhém místě. Vyvrcholením byla nenominace do Pekingu.
Měla tato vzniklá situace nějaký výrazný vliv na vaši další kariéru?
No samozřejmě. Najednou jsem si musel všechno zajišťovat sám, po závodech jsem jezdil jen se svým ,,cestovním trenérem“ Mirkem Kunderou, musel jsem shánět sponzory. Velmi mi však v tomto období pomohla Dukla Praha, která mě vzala pod svá křídla. Honza Kopač jako šéf cyklistické Dukly vše zastřešil a Josef Kratina, státní trenér stíhačů a ASC se mě ujal trenérsky. Celé Dukle tak patří obrovský dík! Výhodou bylo, že mě celá situace silně motivovala do dalších závodů.
Letos jste opět členem reprezentace, nedávno jste se vrátil z dráhového MS v Manchesteru, odkud jste přivezl bronzovou medaili ze stíhačky na 3 km. Byl jste vzat na milost, nebo jak to bylo?
Myslím, že za mým návratem do reprezentace bylo několik důvodů. Do určité míry moje těžko zpochybnitelné výsledky. Koncem srpna, tj. před MS na silnici jsem figuroval na
1. místě světového žebříčku mé kategorie. Velmi se v otázce mého návratu a nominace na MS angažoval již zmíněný Honza Kopač. Vstřícněji se k mé nominaci postavil trenér reprezentace Viktor Zapletal a předseda komise handicapovaných pan Janouch. A nakonec tím naprosto zásadním krokem byl můj ústupek. Splnil jsem jedinou podmínku a stal jsem se členem sdruženého svazu v Českém paralympijské výboru. V mém případě bylo tou jedinou možností stát se členem České asociace tělesně handicapovaných sportovců.
Vaše kariéra je poměrně dlouhá a bohatá na úspěchy, přesto, máte v tuto chvíli před sebou ještě nějaký sportovní cíl?
Jsem ve světovém pelotonu handicapovaných cyklistů naprostou anomálií. Nejsem kupodivu ani zdaleka nejstarším cyklistou, ale určitě nejdéle sloužícím. Letos jsem si odkroutil devatenáctou sezónu a získal jubilejní dvacátou medaili z vrcholných soutěží.
Moje myšlení a cíle trochu změnila právě zmíněná neúčast v Pekingu. Plánoval jsem totiž, že právě tam ukončím svou sportovní kariéru. Avšak poté, co Peking neproběhl, rozhodl jsem se jinak. Nechci si dávat malé cíle a v podstatě jediné co mi chybí, je zlato z Paralympiády. Proto nyní směřuji k Londýnu. Avšak po každé sezóně si chci vše zhodnotit a poradit se s rodinou, zda na to mám ještě fyzicky a zda to všichni zvládneme.
Podpora rodiny je pro vás asi hodně důležitá, je to tak?
Rozhodně! Určitě to není žádný med, žít s profesionálním cyklistou. Jednoduše řečeno: buď jsem na tréninku a závodech, nebo jsem doma unavený. Mým štěstím je to, že manželka byla závodní plavkyní, takže věděla, co má čekat. Když se nám narodily dvě dcery, bylo vše ještě těžší, ale zvládli jsme to. Nyní mám trojnásobnou podporu, která je pro mě rozhodující.
Jak vnímáte domácí cyklistickou scénu, kvalitu závodů, zájem médií, ale také prácí ČSC?
Celkem rozpačitě. Vyjadřovat se můžu snad jen k silniční a dráhové cyklistice, jejíž prostředí jsou mi blízká. Na jedné straně je tu ohromná základna rekreační a výkonnostní cyklistiky, která funguje naprosto skvěle. Je tu také několik velmi pěkných závodů, ať už patří pod svaz, nebo jdou trochu mimo. Špičkový podnik Praha – Vary – Praha, plzeňská Giant Liga a další. Máme podle mě bez diskuse nejlepšího sportovce republiky v mladém Kreuzigerovi. Na paty mu šlape František Raboň a jsou tady nažhavení Vojta a Martin Hačečtí a několik dalších individualit by se jistě našlo. Myslím, že docela zázračnou práci dělají u nás víceméně již jen dráhové oddíly Dukla Praha a Dukla Brno. Z minimální základny vykřešou každý rok několik medailí. Mám pocit,že by šlo v naší domácí cyklistice mnohé dělat kvalitněji, ale osobně nemám recept. Proto jsem dalek toho, abych za vše negativní vinil jen ČSC. Není-li nám cyklistika lhostejná, začněme každý sám u sebe.
Fotogalerie Michala Starka (autoři: L.Šipla, V.Vodičková, P.Janouš, P.Myška a M.Kundera)
