Na letošní rok jsi dostal nabídku ze švýcarského Aigle do centra UCI, nakonec jsi zamířil do italského celku G.S.Brunero a směr Švýcarsko nabral tvůj bratr Vojtěch. Jak se tohle celé vlastně seběhlo?
O té nabídce z UCI centra jsem se dozvěděl až při prvním týmovém soustředění s italským celkem v Toskánsku. Dosud mi není moc jasné jak přišli na mé jméno v seznamu potencionálních závodníků. Po dvou měsících kontaktu s G.S. Brunero jsem už samozřejmě do Aigle nastoupit nemohl, ale toho místa mi bylo trochu líto. Už několikrát jsme využili výhody stejného jména a na tom jsme postavili vyjednávání s UCI centrem - Hačecký jako Hačecký. Díky panu Kopačovi se podařilo to místo uhájit, navzdory problémům spojenými s Vojtovými povinnostmi a ambicemi v Dukle Praha.
Mohl bys stručně popsat italský celek? Jaké podmínky jsi měl v Itálii zajištěné?
V minulosti měl G.S. Brunero mezi týmy pověst solidního, silného týmu. Před deseti, patnácti lety patřil určitě k nejlepším celkům v Itálii. Dnes je to pořád solidní tým, o velikosti a síle už se bohužel hovořit nedá. S finančními problémy se vedení týmu pere statečně, zejména díky své dlouholeté historii se mu dostává množství dotací od malých sponzorů a obce, v níž sídlí. S penězmi pro závodníky ale zachází podle mého názoru nerozumně, podporují přiliš neperspektivní jezdce. Těm, kteří nebydleli někde v dosahu zajistili solidní ubytování, o stravu se stará kuchař, který je týmem zaměstnán celý život. Má na starost sídlo týmu, které zároveň slouží jako společenská místnost pro obyvatele obce. Místo do hospody si jdou každý večer důchodci zahrát karty a popovídat právě tam. Kompletně nás civilně oblékli, cyklistického oblečení nebylo příliš, ale prát jsme mohli neomezeně. Po dvou měsících, kdy jsem se trochu otrkal a hlavně zjistil kolik dostávají ostatní závodníci jsem si řekl o kapesné, které mi téměř pokrylo náklady alespoň na cestování. Kola Brunero nakoupil od Ridley, takže materiál byl víc než dobrý. Problém jsem měl s časovkářským speciálem, který mi byl přislíben, ale nákup drahého stroje se zdál neperspektivní. Nakonec jsem to kolo ale stejně nepotřeboval, protože na MČR v časovce jsem nestartoval.
A co závodění v Itálii, Jak se liší od našich závodů?
Především stojí na startu téměř pravidelně 160 až 200 závodníků a nikdo nenastupuje s tím, že nedojede. Spíš naopak, všichni chtějí vyhrát. Nepamatuji si, že by se v jednorázovce jelo „piano“. Pořád někdo nastupuje a ujíždí. Těch lidí s vysokou výkonností je tam prostě nesrovnatelně víc než u nás.
Jak jsi se s tím dokázal srovnat?
Všichni mi před sezonou říkali: „Nesmíš se zlomit, první závody jsou těžký a bude tě to bolet, než si zvykneš“. Hned v prvních závodech jsem ale nehrál zrovna druhé housle a několikrát chybělo velmi málo k úspěchu. Skočil jsem do toho rychle. Když už jsem i pochopil, kdy mám nastoupit, abych do toho cíle přijel sám, tak jsem se zranil.
Co atmosféra v týmu a celkově parta. Jak berou mladí Italové konkurenty z cizích zemí?
V týmu bylo šestnáct závodníků, z toho čtyři ještě studenti střední školy, kteří byli spíš jen na soupisce. Dva kluci byli vůči mně vstřícní a v pohodě, ale zbytku jsem byl v lepším případě ukradený. V horším mě měli za nepříjemnou konkurenci a život i mimo závod mi výrazně znepříjemňovali. Nebylo často jednoduché s nimi sdílet bydlení. V závodě jsem se od nich nikdy pomoci nedočkal a většinou jsem byl jediný, kdo ty podniky aspoň dojížděl. To je asi taky štvalo.
Dokázal by jsi vyzdvihnout některé svoje letošní výsledky a vůbec tak nějak zhodnotit tuto sezónu?
Vyzdvihnout výsledky bych asi nedokázal… Ze začátku sezony jsem měl využít příležitosti a nějaký závod vyhrát, ale tažení přerušilo vyhozené rameno. Musel jsem tak přehodnotit vizi, která měla mít klíčové body ve startu na MČR a ME. Pořád jsem ale doufal, že se do toho zpátky dostanu, zajedu jeden etapák, který mě měl dostat na soupisku jmen pro MS. Stihnul jsem se ještě dostat do formy, ale jeden vyhraný závod byl malou kompenzací tomu, co jsem absolvoval v přípravě. Hodně jsem to přeháněl v tréninku a v hubnutí, chtěl jsem toho po sobě příliš. Ten etapák jsem nedokázal využít a druhou půlku sezony jsem spíš nezvládl psychicky, nepřidalo tomu ani konečné vyřazení z nominace na MS.
V závěru sezóny jsme se potkali na startu Praha-K.Vary-Praha. Jak se ti líbila letošní trasa a celkové zajištění?
Nesmírně by mě mrzelo, kdybych na startu chyběl. Na ten závod se těším z celé sezony nejvíc a vždy je na co se těšit. Dan Ther, Tesil a všichni kolem umí udělat světový podnik v necyklistické zemi, to zaslouží obdiv
A co po závodní stránce? Jak jsi byl se svým výkonem spokojen?
Měl jsem celkem solidní formu a pořád doufal ve start na MS. S výkonem jsem byl spokojen, protože jsem odvedl kus práce po boku bráchy a Milana Kadlece. Škoda, že právě místo Kadliniho tam nebyl na dojíždění uniknuvší skupiny před Prahou někdo další, ochotný se pro něj popravit. Mohli jsme ho vidět daleko vpředu… V závěrečných okruzích jsem pomoci ještě chtěl, ale už nebylo odkud brát. Ten závěr je ale krásně těžký. Tak jak to má být. Konec nesmírně bolí a je to už jen o výkonu. Kéž by mě tam někdy někdo dovezl čerstvého .
Pro příští sezónu tě čeká opět přesun, tentokrát do švýcarského celku Atlas Personal-BMC. V Itálii jsi už nechtěl pokračovat?
Nedopatřením, za které jsem nemohl, se v týmu z druhé ruky dozvěděli, že jednám s NetApp. Urazili se, že jsem jim nic neřekl. Nechtěl jsem tu informaci vypouštět dřív, než by bylo podepsáno. Nakonec k podpisu nedošlo, ale v Itálii už se mnou nepočítali. Pak jsem je požádal o sdělení podmínek pro příští rok a oni na mě koukali jak na boží zjevení. V zásadě se mnou chtěli pokračovat, ale měli dva cizince jen na jedno místo. Tak jsem volil menší zlo a uvolnil místo Ukrajinci, který už tam působí čtyři roky a přesunul se trochu blíž k Čechám.
Jak ses k tomuto angažmá vlatsně dostal?
V průběhu sezony mě zkontaktoval pan Zdeněk Kodejš, který mi tuto alternativu nabídl, ale já ji s díky odmítl, protože jsem měl rozjednán NetApp. Když ale z Německa nepřišla odpověď a v Itálii jsem měl nevyhovující podmínky, byl jsem rád za telefonní číslo na pana Kodejše. Zná se s ředitelem týmu Ueli Schumacherem a doporučil mě.
Není tajemstvím že tam budeš závodit společně s bratrem. Co to pro tebe znamená?
Pro mě to skrývá jen samé plusy, ale přesto nejsem úplně nejšťastnější, že tam brácha jde. Zaslouží si totiž víc. Takové výsledky v této kategorii dlouho nikdo neudělal, koneckonců, je to mistr Evropy. Byla to jedna z těch „dalších“ alternativ, kterou musel vzít za vděk.
Litoval jsi někdy toho rozhodnutí, že jsi nešel do centra UCI?
Mělo by to své výhody i nevýhody, které jsem si vždycky moc dobře uvědomoval. V Aigle bráchovi byli schopní dopředu říct, jaké závody pojede a směřovali k nim přípravu. V Itálii naopak slovní spojení „závodní program“ neexistuje a to mi hodně vadilo. V UCI centru bych měl ale o moc méně příležitostí se prosadit, těch závodů tam není tolik. Musel bych se prosadit v závodech typu Kolem Flander nebo ZLM, což by pro mě byl tvrdší oříšek než pro bráchu. Neskrývám však, že mě hodně mrzí neúčast na Tour de l´Avenir. To byl vždycky můj sen.
Jednání ze strany vedení je diametrálně odlišné, ale v důsledku podobné. Mě si v Itálii nikdo nevšímal, zatímco bráchu kontrolovali jako na středoškolském internátu a nepřipouštěli téměř žádnou diskuzi nad stanoveným programem. Ideál souhry vězí někde mezi těmito přístupy.
Podívejme se trochu na současné dny a přípravu? Jsi tréninkový nebo spíše závodní typ?
Doufám že jsem spíš závodník! A proto mi nevadí trénovat. Přípravu mám klasickou, zimní. Prioritou je teď budování silového a vytrvalostního základu, s intenzitou to nepřeháním. Trénuji tak, aby mě to bavilo, což se celkem daří. Teď převažuje silniční cyklistika, dokud to počasí dovolí, ale už se těším až napadne sníh a vyrazím na běžky. V lednu mě čeká najíždění někde v teple, do té doby si budu užívat to, že jsem doma.
Máš už nějakou představu o příští sezóně, jak bude vypadat tvůj závodní kalendář atp?
Představy jsou vždycky nejlepší před sezonou, ale rád se jim oddávám. Vypadá to totiž, že závodní program našeho týmu by mohl být víc než dobrý, začínáme na konci února závody kategorie UCI 1.1 – GP Lugano, popř 1.2. ve Francii a v těchto sférách bychom měli pokračovat celý rok. Pro mě se tam ještě najdou velmi dobré etapáky nejen pro kategorii U23, pro bráchu by mohly klapnout i belgické klasiky, ale nerad bych to zakřikl. V provizorním kalendáři jsou závody jako třeba De Vlaamse Pijl, Paris-Troyes, Liéges-Bastogne-Liéges. Tak takovému programu bych rozumněl…