V srpnu roku 2010 jsi měl těžkou nehodu na závodě GP Příbram. Od té doby už uplynul nějaký čas, jak tedy na tento moment vzpomínáš?
Vzpomínám na něho pochopitelně velmi nerad. Byl to jeden z nejhorších okamžiků v mé kariéře. O hodně jsem v tu chvíli přišel, mám na mysli angažmá ve Spartě, pozici v reprezentaci, musel jsem začínat téměř od začátku.
Několik dní po nehodě následoval tvůj odjezd do Srbska. Jak probíhalo léčení a rehabilitace?
Ještě než jsem odletěl domů, postarali se tu o mě dva skvělí lidé. Byli to Jakub Svoboda z Kolokrámu a Jirka Sivák ze Sparty. Měl jsem v podstatě dvě možnosti: náročnou operaci klíční kosti, a nebo hojení přirozenou cestou. Vzhledem k tomu, že byl již konec sezóny, rozhodl jsem se pro druhou variantu. Léčení mi zabralo více než tři měsíce!
Zanechala na tobě nepříjemná nehoda nějaké následky?
Jak už jsem říkal, léčení zabralo tři měsíce. Můj první trénink po rehabilitaci vypadal tak, jako by jsem na kole neseděl tři roky! Celou zimu jsem tak tvrdě makal, aby se mi vrátila kondice. Po fyzické stránce to nebylo až tak těžké, dostával jsem se do toho poměrně rychle, ale po psychické stránce to bylo horší. Psychika dělá mnoho a mě trvalo téměř jeden rok, abych se opět postavil před zracadlo a řekl si: „Ano, teď už jsem to zase já, ten starý Šone“.
Co bylo po psychické stránce nejtěžší?
Přišel jsem v podstatě o všechno. Každý, kdo někdy prodělal nějaké dlouhodobější zranění, může potvrdit, že psychika a zejména motivace hraje obrovskou roli. Teď už jsem na tom však opět skvěle.
Nemáš nyní při závodech strach?
Jasně, že mám. Toho se člověk zbaví jen těžko. Necítím se nejlépe zejména v nepřehledných zatáčkách nebo když mě míjejí třeba i jen doprovodné motorky.
Po nehodě jsi se už do Sparty nevrátil a zůstal doma v Partizanu. Jak vzpomínáš na český tým, ve kterém jsi strávil dvě sezóny?
Sparta byla pro mě něco nového, závodili jsme hodně v Německu a také na kritériích, která jsem dříve moc nejezdil. Celkově jsem poznal českou cyklistiku. Největším pozitivem pro mě byla možnost dostatečného závodění na etapácích, které mám nejradši.
Zůstal jsi v kontaktu s bývalými týmovými kolegy nebo někým dalším z Česka?
Hlavně s těmi, se kterými jsem komunikoval i mimo závodění. Měl jsem nějaké přátelé v Praze. Dále i s některými kolegy ze Sparty.
Nyní závodíš za srbský Partizan. Jaká byla letošní sezóna, povedla se?
Před sezónou jsme měli v Partizanu i v srbské reprezentaci cíl vybojovat dvě místa na OH v Londýně 2012. Kolem Srbska jsme vyhráli, do Londýna pojedou dva Srbové, takžě z tohoto pohledu to vidím jako splněný cíl. Navíc Partizan letos skončil na 42. místě v Europa Tour, což je také dobré. Závodím za nejlepší tým na Balkáně, jsem spokojen!
Po několika letech jsi se vrátil do domácí cyklistiky. Můžeš ji porovnat s tou českou?
Řekl bych že není moc rozdílů - přibližně podobný počet závodníků, kvalitativně také hodně podobné, jen my máme o trochu více závodů. Zejména potom Serbia Tour, na tu můžu být hrdý! Česko má však více těch opravdu špičkových cyklistů jako Kreuziger, Raboň nebo Štybar.
Můžeš porovnat Spartu a Partizan? Liší se něčím tyto dva týmy?
Když se podívám na výsledky a závodní program, potom podle mého o něco vede Partizan.
A co samotný srbský pohár, liší se něčím od českého?
Ten největší rozdíl je v tom, že ať se jedná o pohárový závod nebo Serbia Tour, vždy se jede na uzavřené a bezpečné trati.
Ty jsi se stal letos vítězem Srbského poháru, podobně jako v roce 2009 tady u nás toho Českého. Když jsme se spolu tehdy bavili, říkal jsi, že si byl dost zklamán vyhlašováním vítěze našeho poháru v Ostravě. Jak vypadá honorování vítěze v Srbsku?
Ano, poprvé v mé kariéře se mi zadařilo i doma a vyhrál jsem tak Srbský pohár. K tomu vyhlašování v Ostravě někde kdesi v hospodě bych se nerad vracel. V Srbsku uspořádá někdy v prosinci náš cyklistický svaz vyhlášení, pozve závodníky a novináře, pak se udělují ceny nejen pro celkového vítěze, ale i další.
Po všech těch zkušenostech, šel by jsi znovu do českého silničního týmu?
Úplně po pravdě, většina závodníků bere cyklistiku jako profesi a jdou tam, kde mají lepší podmínky. Mně se v Česku i ve Spartě líbilo, bylo to OK. Takže ano, pokud by přišla dobrá nabídka, asi bych neodmítal.
Sezóna 2011 je na konci, mužeš bilancovat. Čeho by jsi rád dosáhnul v té následující?
Ano, těžký rok mám za sebou, v úplném konci se mi podařilo udělat i dobrý výsledek. Potřeboval jsem si dokázat, že na to zase mám. Po fyzické i psychické stránce se zase cítím jako před dvěma lety. V roce 2012 je olympiáda v Londýně, čeká nás spousta závodů a já bych ze všeho nejradši vyhrál národní Tour, takže první místo na Serbia Tour je můj cíl!
Jakých výsledků si ceníš nejvíce ve své kariéře?
Nejvíce asi titulu národního šampiona z roku 2004 a šestého místa na ME v Aténách téhož roku. V roce 2009 jsem vyhrál jednu z etap na Serbia Tour a celkově jsem skončil první na G.P. Bradlo. Letos pro mě má největší cenu zmiňované vítězství na Alania Tour v Turecku, kde jsem celkově skončil třetí a v jedné z etap dojel na druhém místě.
Čeho by jsi ještě během své kariéry rád dosáhnul?
Na světovém šampionátu jsem startoval už několikrát, byl jsem také na OH v Pekingu, závodím za skvělý tým Partizan Bělehrad, znovu se cítím dobře. Moc rád bych vyhrál národní Tour Kolem Srbska.