Dráhová cyklistika a její disciplíny

Začneme dráhovými disciplínami, ovšem budeme se zabývat jen těmi, které se jezdí na olympijských hrách, mistrovství světa či mistrovství Evropy.

Dráhová cyklistika patřila už od počátku mezi pořad novodobých olympijských her a královnou dráhy je nazýván sprint. Ten se jel na MS poprvé v roce 1895 a o rok později na OH, tedy v roce 1896 a vyhrál ho tehdy v Aténách Francouz Paul Masson. Je to nejrychlejší dráhová cyklistická disciplína, kde se cyklista pohybuje rychlostí až nad 70 km/h.

Než se však cyklista do samotného cyklistického sprintu probojuje, musí absolvovat kvalifikaci na 200 m s letmým startem, kterou jede každý cyklista sám na čas. Po jejím skončení postupuje zpravidla 16 nejrychlejších do vlastní sprintérské soutěže, která se dále jede systémem K.O. Tedy vždy vítěz jde dále do dalšího kola a to od osmifinále, přes čtvrtfinále, semifinále – neboli půl finále až do samotného finále.

Jede se dle délky dráhy (250 – 400 m) na 2 – 3 kola, z nichž v první části samotného závodu se spíše taktizuje, vymýšlí různé taktické varianty a k samotnému sprintu dochází přibližně na hranici 300 m.

Čas se vítězi měří během posledních 200 m, ale ten je pouze informativní. Vítězem je závodník, který projede jako první cílovou páskou. Na dráze je ve sprintu hodně důležitá červená čára, neboli sprintérské území. Kdo v něm je ze soupeřů jako první, ten má přednost, ale nesmí z něho už vyjet. V obou případech porušení těchto pravidel mu totiž hrozí diskvalifikace.

A taktika ve sprintu je hodně důležitá a různorodá. Někdo má rychlejší nástup, pojede tedy na co nejkratší sprint. Opačný typ, který se může pochlubit rychlostně – silovými předpoklady, se zřejmě pokusí o delší sprint, na 300 m a více.

Ale jak jsem napsal, taktika vnucená soupeři zde většinou slaví úspěch a proto je sprint postaven nad ostatní disciplíny. Ženy jezdí svou soutěž ve sprintu na úplně stejném principu.

Pevný kilometr, nebo-li časový závod na 1 km s pevným startem se jel rovněž už na prvních novodobých olympijských hrách v roce 1886 a i zde se z olympijského vavřínu radoval Francouz Paul Masson. Tato tradiční olympijská disciplína byla ovšem bohužel z programu vyškrtnuta a naposled se tedy jela před 4 roky právě v Aténách. Osobně to považuji za velkou chybu UCI a bohužel je to vidět i na poklesu zájmu a také úrovni startujících jak na mistrovství světa, tak i na evropském šampionátu.

Je to disciplína, kdy závodník jede vyloženě sám za sebe, musí si ovšem velmi dobře rozložit síly na celou trať, a většinou se o hodnotě medailí rozhoduje v závěrečných 100 – 150 m. Vítězí tedy cyklista, který zajede nejrychlejší čas ze všech startujících, nejedou se žádné rozjíždky, nýbrž přímo finále. I tato ženská dráhová časovka – na poloviční vzdálenost, tedy na 500 m – byla bohužel vyškrtnuta z olympijských her a jezdí se tedy pouze na mistrovství světa, světových pohárech a kontinentálních šampionátech.

Velmi atraktivní je další druh sprintérské disciplíny, tedy keirin, který byl importován z Japonska, kde má svou velkou tradici. Je to vlastně sprint ve více lidech, 6 až 8 startujících v jedné jízdě!, a jede se systémem rozjížděk, oprav, dvou jízd II. kola a konečně finále. Podstatné ovšem je, že závodníci se po startu zařadí za malý vodicí motocykl zvaný derny a například v závodě na 250 m dlouhé dráze jedou za ním a NESMÍ HO PŘEDJET!, 5 a půl okruhu. Potom derny odstoupí a cyklisté rozjedou vlastní spurt. Nejlepší v cíli postoupí do dalších bojů, ostatní pak mají šanci ještě v opravných jízdách.

V jedné finálové jízdě se potom jede hned o medaile, a nebývá zde nouze o pády. Tato disciplína je u diváků velmi oblíbená pro svou dramatičnost a jen jako kuriozitu uvádím finále mistrovství světa v belgických Antwerpách, kdy ze šesti finalistů 4 spadli a pro bronz si tehdy doběhl Němec Jens Fiedler s kolem v ruce. Ženy jezdí stejnou soutěž za stejných pravidel jen s tím rozdílem, že derna jede pomaleji.

Velmi novou, ale rovněž atraktivní disciplínou je sprint družstev. Tříčlenná reprezentační (klubová, ale mohou být i mixy) družstva vyjedou na čas v závodě na 3 okruhy s pevným startem. Proto se zde také nevede světový rekord, neboť vzdálenost celého závodu je dána délkou jednotlivých drah.

Všichni tři závodníci společně odstartují, po absolvování prvního okruhu odstupuje vedoucí jezdec, po 2 kolech ten, který předtím převzal „štafetu“ až čas družstva určuje třetí muž na startu, který jako jediný dojede do cíle. Odstupování se děje vždy na rovince, odkud tým vystartoval a je ohraničeno červenými praporky a tento úsek měří 30 m.

Kvalifikace se jede na čas, nejlepší a časově druhý tým jedou o zlato – o 1. místo, třetí a čtvrté družstvo potom o bronz, respektive o 3. místo. V soutěži žen startují dvoučlenná družstva, namísto mužských tříčlenných a zatím se tato soutěž jezdí pouze na světových pohárech.

Jediná disciplína, ve které jsme měli jako Česká republika olympijského vítěze, a tou je stíhací závod jednotlivců na 4 km. Byl jím v roce 1964 v japonském Tokiu Jiří Daler. I tato disciplína, stejně jako všechny ostatní dráhové disciplíny na čas, se startuje ze startovacích bloků. I zde se jede na čas, první čtyři závodníci dle dosažených časů jedou potom o medaile, tedy systémem nejrychlejší s druhým a třetí se čtvrtým.

Jelikož se jedná o závod, který trvá přibližně mezi 4.20 a 4.40 minutami, tak je zde nutné si velmi dobře rozložit síly a taktiku své jízdy určit dle vlastních schopností. Dojetý závodník v kvalifikaci sice může v závodě dále pokračovat, ovšem nikoliv „v háku“ a svého soupeře nesmí už nazpět předjet a je mu započítán jeho reálný čas v cíli.

V jízdě o umístění pak pochopitelně po dostižení prohrál a jízda je „odstřelena“. Ve finálových jízdách potom už taktika rozhoduje, důležité je správné zhodnocení výkonu soupeře v kvalifikaci a rozumné stanovení vlastního možného výkonu. Rychlý začátek, nebo pravidelné tempo se závěrečným zrychlením, či naopak „trhák“ v polovině trati vedoucí ke „zlomení“soupeře apod.

Ženy jezdí stejnou disciplínu, ale na 3 km. Ve stíhacím závodě družstev na 4 km jsme v nedávné minulosti získávali medaile jak na mistrovství světa, tak i na olympijských hrách. Princip soutěže je stejný jako ve stíhacím závodě jednotlivců, takže nejdříve kvalifikace – ovšem každé družstvo jede osamoceně pouze na čas – a dále jízdy o medaile.

Týmy jsou čtyřčlenné a závodníci se na čele pravidelně střídají a to tak, že vedoucí jezdec týmu po absolvování půl či celého okruhu, v zatáčce vystřídá k bariéře a zařadí se na poslední místo do družstva. Do cíle musí dojet minimálně tři členové družstva, neboť pro dosažený čas je rozhodující průjezd toho třetího z týmu po absolvování celé vzdálenosti.

Velmi atraktivní a náročná disciplína založená na perfektně technicky sehraném kvartetu bývá také nazývána jako vlajková loď dráhových disciplín a některé země se specializují výhradně na ni. Ovšem ne každý stát má k dispozici 6 skvělých stíhačů, neboť právě takové množství je potřeba k úspěchu na mezinárodní scéně. A kromě skvělé techniky zde rozhodují rychlostně silové schopnosti, neboť nejlepší časy se pohybují v rozmezí 3.50 až 4.15 minut a pravidelně používaný převod je 51x14. Ženy začaly nyní jezdit na světových soutěžích tuto disciplínu také, ovšem pouze ve třech.

Jedním z vrcholů každého dráhového šampionátu bývá vždy bodovací závod jednotlivců. Stejná disciplína se jezdí na všech světových soutěží i v kategorii žen. Jedná se o vytrvalecko-rychlostní závod buď na určitý počet okruhů – např. 100, nebo kilometrů – jako 30 či 40. A v každém např. 10. okruhu, nebo třeba každý 2. km dostanou první čtyři závodníci na pásce 5, 3, 2 a 1 bod, přičemž poslední kolo se neboduje dvojnásobně, jak bylo ještě nedávno napsáno v pravidlech.

A vítězem závodu je závodník s největším získaným počtem bodů. Je zde ale jeden podstatný háček. Ještě nedávno byl zisk okruhu nad zisk bodový, toto pravidlo už ale neplatí. Nyní se za zisk okruhu náskoku totiž dávají body rovněž, a to celých 20.

Tedy buď 4 vítězné spurty, což není tak jednoduché, nebo kolo náskoku. A teď jasně vidíte, jakým způsobem se ubírá taktika jednotlivých jezdců. Mimochodem za ztrátu okruhu dostane cyklista – 20 bodů. Ideálním bodovačkářem je tedy dráhař, kterému nedělá problém jet rychlostí okolo 52 km/h, mezitím si občas zrychlit a ještě zaspurtovat o body. Jak jednoduché, že pane Llanerasi? Tento zkušený Španěl je totiž prototypem takového bodovačkáře, což nedávno dokázal suverenním vítězstvím na OH v Pekingu.

Bodovací závod Madison se jezdí prakticky na stejném principu jako závod jednotlivců, tedy na určitý počet okruhů, kilometrů či minut. Boduje se normálně každý 20. okruh body 5,3,2 a 1 bod, ovšem zde platí pravidlo, že zisk okruhu je nad zisk bodový. Ale vraťme se k tomu podstatnému, v závodě madison jedou spolu vždy dva závodníci, z nichž jeden je v závodě, zatímco druhý jede pomalejším tempem nad modrou čárou té či oné dráhy.

A pravidelně se střídají do závodu za ruce, kdy ten u horního okraje dráhy sjede ke svému partnerovi do pelotonu a ten ho „hodí“ – tedy vystřídá – do vlastního závodu. To se děje přibližně každé 2 až 3 okruhy, záleží na délce oválu. Pochopitelně se jednotlivé dvojice snaží, aby do spurtu jel o body ten rychlejší z páru.

Taktika je zde celkem jasná. Dvojice, ve které je jedním z členů „sprintér“, se snaží získat na své konto co největší počet bodů a naopak eliminovat snahu ostatních soupeřů o únik a případný zisk náskoku celého okruhu, naopak dvojice složená ze dvou stíhačů bodovací spurty „vypouští“ a spíše se snaží udržovat co nejvyšší tempo závodu a také útočit na zisk náskoku buď před spurtem či dokonce o celý okruh.

A jelikož UCI stále ještě „neakceptovala“ můj návrh na závod dvojic v mixu (stejně jako v tenise), tak se závody dvojic jezdí pouze v mužské kategorii. Naštěstí pro obě dotyčné kategorie.

Definice závodu scratch, není zas tak jednoduchá, jak si to někdo a to nejen laik, myslí. A tak se mi nejlépe líbí vysvětlení, které jednou řekl dvojnásobný mistr světa této disciplíny, Švýcar Franco Marvulli, který charakterizoval scratch jako silniční závod na dráze.

A měl pravdu. Je to závod buď na určitý počet okruhů, třeba na 60 kol nebo 15 km, jako třeba na mistrovství světa. A vítězem je cyklista, který po zazvonění projede v následujícím okruhu první přes cílovou pásku.

Záměrně uvádím výraz „po zazvonění“, neboť na prvním mistrovství světa v této disciplíně v dánské Kodani před 6-ti lety vypadl příslušnému rozhodčímu zvon z ruky, zvonec tím pochopitelně zazvonil a byl konec závodu!

Jinak v případě okruhu náskoku se o titulu – medailích – rozhoduje mezi jezdci, kteří získali tento náskok, naopak jednotliví jezdci dojetí o okruh, jsou ze závodu odvoláni. A můj typ na vítězného jezdce? Musí to být velmi výborný tempař, který ale umí zaspurtovat a má dokonalý taktický přehled.

Do této definice jednotlivých dráhových závodů patří pochopitelně i omnium, tedy zlatá disciplína našeho ex-mistra světa Aloise Kaňkovského. Skládá se z několika disciplín, uvedených v předchozích řádcích, které se hodnotí samostatně, tedy ne jako v atletickém desetiboji.

Každá disciplína se oboduje a vítězem je buď závodník s největším počtem bodů ze všech disciplín (tedy 4) jako na mistrovství Evropy, nebo třeba s nejnižším součtem umístění (z 5) – jako na mistrovství světa. Záleží na vypsaných kriteriích hodnocení toho či jiného omniového závodu.

Dále se na drahách jezdí populární vylučovací závod, ten je dokonce součástí omnia při mistrovství Evropy, kdy v daném okruhu poslední jezdec (dvojice) na pásce ze závodu odstupuje a to až do posledního místa.

Samostatnou kapitolou jsou potom závody za motorovými vodiči či za dernami. Jsou v podstatě skoro stejné, jezdí se jako mistrovství Evropy či jsou součástí 6-Days nebo-li šestidenních závodů.

Startuje v nich zpravidla 6 až 8 jezdců – cyklistů a každý má přidělen jednoho vodiče na motocyklu či derně. Vítězem je ten, který po absolvování určitého počtu kol či kilometrů projede jako první cílovou páskou posledního kola.

Rozdíl mezi těmito dvěma závody je pouze jeden, zatímco v závodě za motorovými vodiči se jede jednak na speciálním cyklistickém kole a za motorkou zpravidla o obsahu 500 cc, tak za dernami se závodí na normálním dráhovém kole a za malým vodicím motocyklem o obsahu 90 cc, na kterém ale musí vodič (dernysta) přišlapávat.

Přečtěte si první díl speciálu o dráze: Dráhovka není jen silniční kolo bez brzd

Podívejte se na video, které zachycuje pád Paola Bettiniho na listopadových Šestidenních v Miláně.

Podrobné zpravodajství ze šestidenních závodů, dráhové SP, ME, MS či zpravodajství z olympijského Laoshan Velodrome, naleznete na portálu Peloton.cz v "Mikšíkovské" rubrice Dráha.