MS 1981, Tolosa (Španělsko)
Všechno vlastně začalo o dva roky dříve, kdy jsme jako reprezentace neuspěli na mistrovství světa v italském Saccolongo. Byl to extrémně náročný běžecký závod, kdy se jen čtyři sta metrů dlouhá cílová rovinka jela na kole. Já dojel na dvanáctém místě a svazoví činovníci nás šoupli mimo dění. Zpět do hry nás dostal v roce 1980 Radek Šimůnek, který ve švýcarském Wetzikonu zvítězil mezi juniory.
Na mistrovství světa 1981 ve španělské Tolose mi maximálně vyhovovala trať. Hrozil sice déšť, ale nakonec to vydrželo. Povrch byl jen mírně navlhlý, trať byla rychlá. Největšími soupeři byli Belgičané a Poláci, kteří pravidelně vozili z mistrovství světa medaile.
Během závodu se na čele vytvořila pětičlenná skupina. Jel jsem převážně špici, dobře si hlídal soupeře a udával tempo. Chtěl jsem si udělat ve skupině pořádek. Do posledního kola mi přesto dva jezdci popojeli, ale nebyli daleko. Měl jsem je na dohled. Říkal jsem si, že musím zariskovat, protože třetí na mistrovství světa rozhodně být nechci. Byli jsme domluveni, že si v posledním depu vezmu hladký gumy. Jsou to cyklokrosový gumy, ale jenom s jemnou krupicí.
Do cíle chyběl zhruba jeden kilometr. Závod končil na stadionu, kde byla škvárová dráha, ale ještě před vjezdem na stadion byla taková třímetrová mezička. Tam jsem zariskoval. Pustil jsem to tam na hladkých gumách, skoro jsem tu mezičku skočil a na vjezdu na stadion už jsem měl jenom minimální ztrátu. Do cíle chyběla protilehlá rovinka, zatáčka a cílová rovinka. Na protilehlé jsem předjel Belgičana Paula De Brauwera, ale Polák Gregror Jaroszewski byl pořád přede mnou. Rozhodnout měla poslední zatáčka. Vybral jsem si vnitřní stopu. Do zatáčky jsem najel rychleji než Polák a měl jsem tedy i rychlejší výjezd a těsně se před něj dostal. Byl to napínavej závod. Lidé na něj dlouho vzpomínali.
MS 1982, Lanarvilly (Francie)
O rok později už byla situace jiná. Zatímco v Tolose jsem jel sám, ve francouzském Lanarvilly měl reprezentační tým pět členů, čtyři plus já coby úřadující mistr světa. Trať pro mě byla úplně famózní. Bylo slunečné počasí a de facto se prášilo od kol. Na okruhu byl vlastně jeden vlhčí úsek kolem potoka, ale to se dalo projet.
Od začátku jsem si udržoval kontakt s vedoucí skupinou. Asi v polovině závodu jsem cuknul a udržel se mě jen Angličan. Kolo jsem jel špici, abych všem ukázal, že pánem jsem tu já. Soupeři pak jeli opatrně, jako by se mě báli. Do cíle najížděla asi sedmičlenná skupina.
Lidi jsem měl celkem přečtený a na špurt jsem si věřil. Z našich se mnou jeli ještě Klouček a Radek Šimůnek, pro kterého to byl debut mezi muži. Jenže v posledním kole měl pád a musel skupinu dojíždět. Povedlo se mu to až těsně před cílem, ale nestihl si připravit tak ideální pozici jako já. Zašpurtoval brzy, já se za ním vyvezl a předjel ho. Byl to vrchol našeho sportovního zápolení. I když pak Radek vyhrál mistrovství světa mezi profesionály, z tohohle výsledku jsme měli největší společnou radost. Taky pak byly patřičné oslavy.
Miloš Fišera