Jaký byl ten úplně první dojem, když jste projel cílem?
Byl to hlavně dobrý pocit, protože popravdě, tohle jsem nečekal. Byl jsem celý závod překvapený, jak se mi povedlo ujet. Nastoupil jsem v čelní skupině a oni mě nechytli. Najednou jsem měl náskok nějakých deseti vteřin a to mě opravdu zarazilo.
Napadlo vás, že si jedete pro světové zlato?
Pak jsem už přemýšlel o tom, že bych mohl vyhrát. Docela jsem si fandil... 
V posledním kole mě sice dojeli, ale já si věřil, že je před sebe nepustím. A to se taky povedlo.
Na vás v závěru vážně nepadla nervozita? Vždyť se na vás dotáhli Alaphilippe a Dolfsma. Hlavně Francouz se snažil o útok.
Jenže v závěru už není moc kde předjíždět. Byla před námi cílová rovinka a bylo mi jasné, že aby to dopadlo, musím do ní najet jako první. Večer před závodem jsme se o tom bavili s trenérem, že kdo najede do zatáčky před cílovou rovinkou jako první, je teoreticky vítěz, protože získá v ideální stopě dva tři metry k dobru a to se už nedá sjet.
Váš nástup ve třetím kole byl také výsledkem týmové porady?
To nebylo plánované. Jen jsem zkrátka zkusil štěstí.
V Táboře jste navázal na juniorský titul Martina Bíny. Je velký rozdíl závodit před českými fanoušky?
Bylo to super, připravili mi velkou podporu. Řvali úplně výborně a já bych je za to chtěl pochválit.
Jak vám vlastně bylo, když jste se ráno vzbudil, podíval z okna, a viděl, že trať je oproti pátku znovu zasněžená a zamrzlá?
Trochu jsem se zarazil, protože jsem čekal víc sněhu. Ale i tak mi to pomohlo, protože zamrzlá trať mi sedí. V cíli to bylo s Alaphilippem hodně těsné.
Nebál jste se o první místo?
Díval jsem se na naše přední kola a viděl, že to moje bylo o nějakých dvacet třicet centimetrů před jeho.
Pak už vám hrála česká hymna... Došlo na slzy?
Nedošlo. Ale měl jsem na krajíčku...