Na co jste myslel, když jste se blížil do cíle a mohl si vychutnat poslední desítky metrů?
Bylo to něco neuvěřitelného. Snažil jsem si to všechno užít. Šel jsem do závodu s tím, že na trati nechám klidně svůj život, byl jsem připravený bojovat od začátku do konce. Nepolevoval jsem, jel jsem hranu. Poslední kolo jsem měl křeče a bolesti, ale v hlavě si pořád opakoval, že bolest je dočasná a titul mistra světa je navždycky.
Spadlo z vás očekávání?
Ještě si to vlastně ani neuvědomuju. Je to jako ve snu. Jsem oblečený v dresu mistra světa a na krku mám zlatou medaili, ale plně si to uvědomím asi až na dalším závodě, až se tam objevím v bílém.
Nesrazil vás smolný úvod, kdy jste kvůli defektu a výměně kola v depu ztratil kontakt s čelní skupinou?
Byl jsem na to psychicky připravený. Věděl jsem, že taková situace může nastat, proto jsem nepanikařil. Špičku jsem měl na dohled, držel jsem si svoje tempo a věděl, že je doženu.
Po úniku jste měl velký náskok. Jak jste si ho hlídal?
Neměl jsem o tom žádný přehled. Sledoval jsem sice velkoplošnou obrazovku, ale tam jsem byl pořád jen já sám a nikdo za mnou 
Za cílem mi můj fyzioterapeut hlásil náskok, ale pořád jsem tomu stejně nemohl uvěřit.
Dají se porovnat vaše tituly z třiadvacítky s tímhle seniorským?
Vyhrát v Táboře před českými a belgickými fanoušky je něco neuvěřitelného. Lidé stáli na každém metru plůtku, bubnovali, fandili, řvali...
Původně jste měl hned po závodě odcestovat do Belgie kvůli týmovým povinnostem. Nezmění to titul a jeho případná oslava?
Rád bych zůstal v Česku, trochu si vydechl a užil si oslavy s rodinou, ale platí mě belgický tým a já musím některé věci akceptovat.
Sice hned příští víkend zase závodíte, ale dojde na porušení životosprávy?
Hranolky a řízek si nedám Sklenička šampaňského ale padne.
Na titul mistra světa se čekalo devatenáct let. Jak dlouho to bude trvat k tomu dalšímu?
Doufám, že ne dalších devatenáct let.