Šimůnek: Chtěl jsem být věrná kopie

Na jedné straně stolu Radomír Šimůnek junior, před sebou prázdný talíř od těstovin a sklenici čisté vody. Na té druhé jeho mladší bratr Danny, který si labužnicky vychutnává naservírované mušle a k tomu třetinkové vychlazené belgické pivo. Rozdílnější už to být nemůže. „Schválně mi dělá chutě,“ štve sedmadvacetiletého cyklokrosaře.

Mají před sebou velký víkend. Je pátek večer a v sobotu čeká Radka Světový pohár v Koksijde. V neděli pak následuje přesun na Superprestige do holandského Gietenu, tam se jede  memoriál Radomíra Šimůnka staršího. Sezona se zatím nedaří, na obvyklé pohodě jezdce týmu BKCP-Powerplus to je znát. „Potřeboval bych jeden z těch závodů zvládnout do desátého místa. To by mě nakoplo,“ přeje si.

Jenže v Koksijde je to bolestivé trápení hraničící s torturou a nedokončuje, až Gieten ukáže, co v něm je. Po trati se honí se Svenem Nijsem, lišácky ho školí v zatáčkách. A končí druhý za Tomem Meeusenem.

Jako by Radomír Šimůnek uměl zajet jen memoriály uspořádané na počest svého táty, který umřel v srpnu. V Táboře vyhrál, v Gietenu byl druhý...

„Měl bys zhubnout,“ šije do něj Danny. „Mám sedmdesát jedna kilo, ale to jsou svaly. Možná bych měl jít na šedesát devět, to bych už ale ztrácel sílu,“ brání se Radek. „No jo. Táta taky nešel pod sedmdesát a říkal to samý,“ směje se Danny.

Radek předvádí svou novou modrou mikinu v retro stylu. Má nápis ČSSR a na prsou znak známého socialistického lvíčka. „Doma mám jednu podobnou, originál, po tátovi. Vážně pěkná,“ připomíná.
„Jenže na zádech má díru, protože mu o ní někdo típnul cigáro,“ říká Danny.

O úmrtí svého slavného otce mluví oba jako 'o té tragédii' a Radomír Šimůnek připouští, že pomyslel i na konec kariéry.

Kdy naposledy se vám přihodilo něco opravdu pěkného?
Od té tragédie, co se stala?

Myslel jsem v poslední době, klidně i před ní. Zkrátka zážitek, který vám opravdu udělal radost a pozitivně vás nabil.
(několik vteřin přemýšlí) Dostal jsem se tady v Belgii do kontaktu s jedním člověkem, který mi pomáhá s tréninkem. Umí si se mnou promluvit, dokáže tak pomoct mojí hlavě. Když od něj odcházím, jsem pozitivně naladěný. Cítím, že můžu sednout na kolo a z fleku jít závodit.

A v soukromém životě? Nebo převažují jen ty špatné věci?
Po minulé sezoně jsem pořádal doma v Kamenici rozlučku a ta se hodně povedla. (usměje se) Lidi na ní vzpomínají, bylo to příjemné posezení a pobavení s lidmi, které mám rád. Navíc jsem si odpočinul po sezoně, která byla hodně náročná.

Vracíte se rád do Kamenice?
Samozřejmě. Jsou tam super lidi, celý kraj je skvělý na kolo, přitom je to blízko do Prahy.

Není to trochu schizofrenní? Přes sezonu jste sám v Belgii, mimo sezonu v Česku. Proč to nevyřešíte jako většina ostatních a nerozhodnete se buď pro život v cizině, nebo pro dojíždění na závody?
Od mala jsem ale vychovávaný tak, že jsem pořád byl někde pryč... Člověk si zvykne. I když je to stereotyp, ráno se probudím, nasnídám a jdu na trénink. Vrátím se, lehnu si na gauč a buď nedělám vůbec nic, nebo si zapnu televizi, někdy hraju na playstationu.

Není to ubíjející?
Jsou situace, kdy si povídám sám se sebou... (zamyslí se, pak rychle pokračuje) Ale to si nestěžuju. Vím, že je to pro mě dobrý. Můžu se soustředit jen na trénink, pomáhá mi to v závodění.

Máte aspoň s kým vyjít na kafe?
Ani moc ne. Nejvíc času trávím v bytě, nemám potřebu někde vysedávat. Působím jako takový vlk šedivec, ale mně to vyhovuje.

Přijde mi to trochu zvláštní. Vždyť díky jménu Radomír Šimůnek by měl být život v Belgii o dost pohodlnější než ten v Česku.
Já jsem obrovský vlastenec, to jsem zdědil právě po taťuldovi. Kdyby to měl on trochu jinak hozený, asi by po revoluci neváhal a šel žít do Belgie, měl tady super zázemí. Jenže doma měl rodinu, líbilo se mu tam, proto zůstal. Ale kdyby byl v Belgii... (znovu zaváhá) Nechci říkat, že...

CELÝ ROZHOVOR SI MŮŽETE PŘEČÍST V LEDNOVÉM PELOTONU, KTERÝ JE PRÁVĚ V PRODEJI