Poslední věty

Kdo čekal článek na téma "Zprava dobrý", ten se nedočká. Oznamuji to radši předem... Takže o čem to dnes bude? Ráno jsem obdržel smskou ostrou prosbu od šéfa s tím že přeci jen jde o cyklistický server a že jsem zde rozebíral snad vše od matematiky přes fyziku po právo. Na onu cyklistiku se tak moc nedostalo. Krom toho se ozvalo něco na téma aktualita článků, ale kdo by to četl že? Jde přece o zprávu "shora" a to se čte stejně urputně jako oblíbený spam na viagru protože to mívá kvalitní obsah, zhruba jako filmy kategorie osmnáct plus.

Kdo nyní čeká článek na téma, jak jsou někteří autoři neschopni držet se myšlenky ale naopak schopni vytvořit nesmyslný úvodník, opět se nedočká. Vím že tento problém se mě netýká

Takže k věci. Ještě před oním závodem Praha - Karlovy Vary - Praha, který se vtipně přejmenoval na Cyklovary jsem slíbil že o tom něco napíšu. Závod pojedu a budu tak mít informace, které nikdo jiný nemá. Z mechaničáku se to píše, že? Dokonce jsem slyšel že někdo tvrdil že nefouká. Pravda, v tom autě asi nefoukalo....

Důvody proč jsem nic nepsal jsou různé. A můžete jim i různě věřit. Nemám například počítač, což značně komplikuje přispívání do internetového serveru. Tohle se dá obejít použitím starého počítače, který špatnou klávesnici (pozornému čtenáři neušlo že poslední články mají špatně uvozovky) a z celkové plochy monitoru zabírá zhruba desetinu různobarevná duha. Některá písmenka tak nevidím (pozornému čtenáři neušlo že produkuji více chyb než je bežná norma českých studentů). I to se dá vyřešit, například tím že se nedívám co píšu. Zcela fatální problém teprve přijde. Jel jsem totiž zcela jiný závod, než o kterém ví veřejnost. Úniky Kreuzigera, krásná spolupráce Perutniny, to vš jsem viděl zdaleka. Já jel závod při kterém vás zajímá pouzezadní nába toho před vámi a škarpa, která je nebezpečně blízko. Já jel závod kdy největším nebezpečím nebyl únik protivníků, ale stojící auto.A o tom bude dnešní spot, který neměl nikdy vyjít a dlouho jsem se tomu bránil....

Na start jsem přijel na kole, jak jinak. Zima byla ale říkal jsem si, kde bych tam parkoval. Hodně  jsem se oblékl a do vlastního závodu jsem vyrazil jako jeden z nejlépe oblečených. Kraťasy? Kdepak, nic pro mě. Chtěl bych jen podotknout že si nemyslím že to dopadlo tak jak to dopadlo díky mému oblečení. Myslím že to bylo navzdory tomu jak jsem byl kvalitně oblečen. Při slavnostním startu jsem pokecal s kamarády, které jsem dlouho neviděl. Po chvilce jízdy jsme zastavili, vyčůrali (což bl jistě pro někoho při té teplotě dost problém) a odstartovali. Nálada v balíku se dala popsat jedním slovem - nervózní. Prvním důvodem byl blížící se "terezín"a druhým, jestli bude dost místa ve sběráku. Netrvalo dlouho a všichni jsme se umístili krásně na levou stranu silnice, lemované stojícími auty. Věřte tomu, že je dost depresivní vědět že na škarpě strávíte následujících šest hodin. A v případě že ne, tak zabalíte.

Můj osud byl zpečeťen v tu chvíli, kdy jsem si říkal, že se mi jede docela dobře. Zní to paradoxně že? Bohužel je tomu tak. V případě že se vám na terezínu jede dobře, nenastává často a znamená to buď obrovskou sílu v dolních končetinách, nebo to že něco nevíte. Mě se týkala varianta B, pár metrů předemnou totiž někdo odpadal a nikdo za ním nenašel dost sil aby si to "dostřelil". Takže jsem odpadal také a ani jsem to nevěděl. 

Vznikla nekolikačlenná skupinka složená z několika našich jezdců a několika z Polska a Německa. Bylo nás tak deset, patnáct a až na jedoho blba co nepochopil princip kolotoče jsme byla docela dobrá parta. Najeli jsme na pravou stranu a točili se pár metrů za balíkem. Pohoda, nikoho to nestálo moc sil a všem nám bylo dobře. Balík totiž taky zrovna moc nejel. Problém nastal až v okamžiku, kdy k nám z terezínu jedoucího jako ocásek před námi, začali "cedit" další. Skupina se rozrostla na třicet lidí z nichž se někomu už nechtělo, někdo vyloženě "vymočoval" a zbytek si myslel že nejrychleji pojedeme když budou každý v půlminutových intervalech nastupovat, odjíždět nám o deset metrů a zase se vracet. Toto je bohužel chybná taktika, vedoucí k nejedné nadávce (když to ještě dobře dopadne).

Situace byla zcela kritická. Uvědomovalo si to i několik dalších závodníků a s jedním z nich jsem se pokusil skupinu před námi dojet. Dostali jsme se na dvacet metrů. A pak jsme se vrátli zpět. Smůla...

Tím pro mě závod skončil, dál už jsem to sledoval jen z auta...   A skutečně! Přestalo tam foukat a i ta tepota se docela dala...