Když jsem byl ještě „malej“ kluk, byl jsem se na Pražských schodech mrknout s kamarády. Přišlo mi neskutečné, jak se závodníci spouští rychle dolů po Zámeckých schodech. Nechápal jsem, jak to ta kola můžou vydržet, o jezdcích ani nemluvě. Tenhle závod byl pro mě top adrenalin, top divácká kulisa a top místo pro závod. Byl to v té době jeden z těch snů, u kterých vás ani nenapadne, že se můžou splnit.
A přece... O pár let později stojím na startu VIP závodu za redakci Pelotonu. Všude diváci, fanoušci a jen čekám na start. A to vám povídám, atmosféra je vážně jiná, než na běžných závodech.
A jaký je tedy závod na vlastní kůži?
Kola ubíhají neskutečně rychle. Po startu mi spadla noha z pedálu a hned to bylo znát. Vůbec každá ztracená vteřina je na pouhých třech 1300 metrových okruzích znát. To mě hned hodilo do hloubi startovního pole. Nejvíce nebezpečný je nájezd na schody v prvním kole, kdy se na ně vřítí závodníci pohromadě. Asi je lepší v tu chvíli nemyslet na následky střetu nebo pádu. Zkrátka by to odnesli všichni, kteří by se nacházeli v ten moment za kolizí... V dalších kolech je už 189 schodů pro trochu zručného bikera, díky malému sklonu a pravidelnosti, vcelku snadná záležitost.
Problémem se může stát zatáčka o 180 stupňů doprava pod schody. Také odbočka z Nerudovy ulice směrem na Malostranské náměstí může být příčinou pádu. Na suchém povrchu je ale riziko přece jen menší. Stoupání se zpočátku ani nezdá, až v nájezdu na kočičí hlavy pod Jánským vrškem přichází pořádný sklon. Zde je důležité mít dobře zařazeno. Dva schody v tom největším stoupání mohou pro jezdce znamenat při špatném převodu pád či podklouznutí zadního kola. Tohle stoupání se v televizi nezdá, ale dá opravdu zabrat. Sotva se přehoupnete přes hranu zpět do Nerudovky, čeká vás opět stoupání až k nejvyššímu bodu závodu. Na vrcholu jste rádi, že si můžete zase lehce odpočinout na Zámeckých schodech a v klesání na Malostranské náměstí. To vše třikrát a naplno.
Mé tělo se nacházelo ve stavu jako po málokterém závodě. Časovka na silnici mi proti tomu přišla jako „procházka růžovým sadem“.
Už mi nepřijde neskutečné, jak se závodníci řítí dolů po Zámeckých schodech. Teď mi přijde nezkutečné, jak jedou rychle na Jánský vršek a mají zařazenou „velkou placku“ a to všechno celou
jednu hodinu!!!